Wabi
Wabi Daněk
Tvorba
Facebook
Stanislav Wabi Daněk
Mírně rozhněvaný muž lehce středního věku

K Daňkům jsem přišel s Wabim skoro naráz. Usadili jsme se do křesel a Wabi chvíli počítal na prstech a pak mi sdělil, že jsem ten den již osmý novinář, se kterým mluví. Měl totiž gramofirmou organizovanou promoakci. Bylo mi jasné, že v příštích dnech a týdnech si ho užijete v různých novinách dost. Ale taky jsem ve skrytu duše doufal, že náš rozhovor se bude od těch ostatních lišit. Faktografii Wabiho života jsem znal, šlo mi spíš o komentáře.

Často hovoříš o tom, že tvou písničkářskou kariéru ovlivnilo rodinné prostředí, výchova. Do jaké míry vděčíš rodičům za to, čím se živíš?

Asi na devadesát procent. Něco muselo být ve mně, samozřejmě. Ale za to, že se to ve mně probudilo, můžou naši. Táta je, nebo vlastně bych měl říct byl, protože už tady není, skvělý swingový kytarista a maminka výborně zpívala, především takové ty šlonzácké písničky. Ona pocházela z Blogotic u Těšína, to už je na polské straně. A hlavně byli oba skauti - tělem i duší. Takže se u nás zpívaly trampské písničky, skautské písničky - to je zvláštní kategorie, skauti mají svoje písničky - a lidové písničky. A navíc u nás vládl takový ten volný, přírodní duch. Sedm, osm kiláků od Zlína jsme měli a máme chatu, tam jsme každou sobotu po poledni vyrazili - tehdy se dělalo v sobotu dopoledne - a v neděli jsme se vraceli zpět. Tam jsme se scházeli se členy tátova bývalého oddílu, který musel po delimitaci skauta v jednapadesáté m zaniknout, ale oni se domluvili, že se na to nevykašlou, že si postaví boudu, která byla jako psána na mého otce, ale byla všech.

Jaký vliv na tebe měla atmosféra roků dětství? Generace písničkářů před tebou - to je Kid, Wabi Ryvola, čili protektorát. Generace po tobě, tedy Nohavica, to jsou lidi narození do padesátých let. A vy?

Stalinovy děti.

Ale u vás ještě v nejrannějším dětství mohla doznívat taková ta svoboda.

Víš, spíš než doba, kdy se narodíš, hraje roli, kdy začínáš rozum brát. Když rušili v jednapadesátém skauta, byly mi čtyři roky a tohle byly dospělácký starosti. Já si akorát pamatuju věci typu, že jsem si hrál na schovku s holkama. Jako určující by se asi mělo brát, kdy už byl člověk schopný nějak reflektovat to, co se kolem něj děje. A to jsou u mne padesátá léta. Nohavica už bral rozum v šedesátých letech.

Další známá historka o tobě je, že jsi co zlobivé dítě utíkal z domova. Prozraď nám své know-how.

V prvním případě to uděláš takhle. Maminka ti dá padesátikorunu, abys šel něco koupit. Ty se rozhodneš, že pojedeš navštívit babičku s dědečkem. Byli u vás na návštěvě, a nikdo jim to neoplatil, a slušnost velí návštěvy oplácet. Sedneš ve Zlíně na trolejbus, jedeš do Otrokovic, tam sedneš na vlak, jedeš do Přerova, tam přesedneš na vlak do Brna, tam přesedneš na autobus a jedeš do Kobylic, kde bydlí. No a jseš tam.

V kolika letech?

Ještě jsem nechodil do školy.

Tos byl velmi samostatné dítě. Jaks to dokázal, jak ses orientoval třeba do kterého vlaku nastoupit?

Já už jsem uměl číst. To, co jsem udělal, mi v podstatě přišlo přirozené a naši z toho málem zešedivěli.

Když jsi pak později četl Kerouaca, měl jsi pocit zpřízněnosti?

Kerouac se uvolňoval až v pozdějším věku, on byl jako mladý velmi konvenčnmí typ.

Já spíš než Na cestě mínil Mag.

Ano, Mag se mi líbil víc. Ten kluk, jak tam třeba popisuje to bopové šílenství v klubu, to je tak dokonale udělané...

Nemáš pocit, že zatímco pro dítě je naše republika k čundrování dost velká, tak chlapovi je malá?

Nevím, ale řekl bych až, že ne. Po pravdě řečeno, já si dokonce myslím, že ty americké tisíce kilometrů, to musí být dost nuda. Člověka baví, když se krajina mění.

Nuda snad, ale z toho plyne i dost času pro filosofování. Tři dny a tři noci na cestě...

Asi ano. Ale ono to není v rozloze, to je tady, v hlavě, co za tou cestou vidíš.

Když jsem si promýšlel tvůj životopis, tak nad další kapitolou, jak jsi začal ve Zlíně, odešel do severozápadních Čech dělat, a zase se vrátil, tak jsem si vzpomněl na podtitul další knížky: Tolkien - Hobit aneb cesta tam a zase zpátky. Ten hobit se vrátí podstatně změněný. A ty?

Rozdíl je v tom, že se hobit vydal na cestu v touze po dobrodružství. Já jsem odešel z naprosto pragmatických důvodů. Byl jsem zaláskovaný s jednou holkou z Kroměříže a nemohli jsme sehnat byt. A tam v revírních oblastech ho dávali. Jako svobodný jsem dostal garsonku za nějaké tři měsíce. jenže to už ona chodila s jiným. Pravda je, že jsem tam potkal Plížáky, začal jsem víc dělat muziku, potkal jsem i další skvělé lidi, třeba Jardu Studeného, který už tu bohužel není, umřel teď v prosinci. To všechno mne pochopitelně moc ovlivnilo, ale nebyl to důvod, proč jsem se vypravil z domova. Stejně tak důvod, proč jsem se vrátil, bylo, že jsem tam potkal holku ze Zlína. Takže jsem zase následoval. No vidíš, a pak jsem potkal holku z Prahy a následoval jsem zase tam. Za vším hledej ženu.

Ale přesto jsi se na těch cestách změnil. Ty jsi byl mladý bouřlivák, a teď jsi jak vizáží, tak vnitřním ustrojením, takovým tím poklidem někdo jiný. Jak k tomu člověk dojde?

I za tím musíš hledat ženskou.

Tedy i dovnitř sebe kvůli ní cestuješ?

Jistě. Ale pochopitelně je v tom i spousta věcí, ke kterým jsi musel dojít léty. A navíc, musím se přiznat, že ten mladý bouřlivák, to až tak moc nesedí. To nebylo tak strašné.

Ne? Kolik ti bylo, když jsi utekl na Slovensko pást ovce?

No, to jsem chodil asi do šesté třídy.

A je pravda, že jsi v podstatě z kázeňských důvodů musel odejít z učení v Ostravě zpět do Zlína?

Hergot, ty ses na mě informoval! Když mě ta Ostrava šíleně... (štvala). Tehdy ty cesty ještě nebyly kvůli holkám, to byla opravdu romantika. Už když se mě ptali, proč jsem odjel k babičce, tak jsem jim řekl: Když vy máte na stole takovej kalendář, a tam je napsáno Poznej svou vlast.

Tvoje asi doposud nejslavnější písnička, Rosa na kolejích, je vlastně takový neokázalý manifest této touhy.

S Rosou je to takové zvláštní. To je takové hezké malování. Ale v jejím osudu je zvláštní souhra okolností. Jednak, že ta Rosa něco člověku připomíná, aniž by si uvědomoval co. Já jsem ji nepsal se záměrem, aby něco připomínala, ale zpětně jsem si dohledal, čemu je trochu podobná, z čeho jsem vlastně muzikantsky vycházel. Ale to neprozradím. Druhý důvod byl, že tehdy pro ni byla doba. Písnička se setkala se zájmem pu blika i médií, prostě lidé něco takového potřebovali. Navíc ji proslavil třeba Spirituál kvintet, který ji hrál na svých koncertech.

První řádek písničky: Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, to je ovšem citát z projevu indiánského náčelníka (domnívám se, že Seattla) v Bílém domě k prezidentovi USA. Vědí to diváci?

Já ani nevím, jestli to byl zrovna Seattle. Ale někde jsem to četl a líbilo se mi to. Říkal jsem si, Bože můj, to je tak skvělý postřeh, to si člověk ani neuvědomí, a přitom to je geniální přirovnání... Jestli lidi ten citát znali sami nevím, ale já jsem mnohokrát říkal, odkud to je. Já když něco ukradnu, tak se za to většinou stydím. A tak, pokud aspoň přiznám, odkud to je, tak je to snad lepší.

Z osmdesátých let si pamatuji další tak ovou neokázalou písničku, která mne osobně oslovila strašně moc, protože jsem v ní nacházel kus svého osudu a kus osudu mnoha přátel, to byla písnička Nevadí.

O tu si lidi říkají doteď. Přestože se realita v mnohém změnila, že už třeba vojna není taková kláda, že o přijetí na školu rozhodují především ty tehdy vlastně zbytečné znalosti, ale někdo zase na to třeba nemá peníze. Myslím, že to zase byla otázka toho, jak do konkrétního příběhu dostat to něco obecné.

Pamatuješ si u těch písniček na první nápad, na to, kdy se začaly rodit?

U Rosy jsem vyšel z toho sloganu, tam je to jasné. Navíc jsem tehdy hrál s kapelou, která se jmenovala Rosa a píseň vznikla na vnitřní objednávku. Hledali jsme nějakou takovou hymnickou píseň, kde nějaká rosa bude. Nevadí, to je zvláštní, to jsem psal odzadu. To mne napadl jednou ve vlaku do Pardubic ten příměr, který je snad pěkný: Osamělý dům u rychlíkové trati, oči za záclonou sepranou. Konkrétní pohled na strážní domek mi do hlavy vtiskl ten obrázek a já k němu zpětně hleda l příběh, který by tak končil. Nosil jsem to v hlavě strašně dlouho. Měsíce. Když jsem odjížděl na Portu, tak jsem měl asi dvě sloky hotové, a říkal jsem si: Ty vole, ty jedeš na Portu a nemáš nic novýho, co tam budeš dělat? A tak jsem v den odjezdu ráno sedl, dopsal to a tam to večer hrál vlastně z papíru.

Ještě později jsem objevil další písničku, která odpovídala mým dalším pocitům a zkušenostem. Musel jsem si na ni asi počkat, dokud k ní nedojdu. To byla ta o lodi jménem Fram. To je asi další takový životní úsek v životě chlapa.

Tahle písnička se moc líbila Wabimu Ryvolovi. Asi proto, že je to chlap - a zase vlastně bych měl říct "byl to". Musím se přiznat, že to je písnička, kterou jsem psal pro svou bývalou ženu. Jako vysvětlení, jako omluvu.

Z tvé nové desky Jirka Černý pochválil Boty.

On mi to říkal i osobně. Včetně toho, že mu to připomíná Okudžavu. Ne v tom smyslu, že by to bylo ukradené, ale že to má takového ducha. Boty jsem psal v osmdesátém osmém a bylo v nich něco z toho pocitu, že jsou tady ti rudoši. Ale taky něco, co má obecnou platnost, nějaký ten postulát, že než se cpát do bot, do kterých nepatřím, které mi nejsou, je lepší chodit bosky.

Toho, co jsi napsal, je na to, jak dlouho píšeš, relativně málo. Je to způsobeno tím, že jsi málo písní začal psát, nebo tím, že jsi jich málo dokončil?

O tom jsme diskutovali s Honzou Nedvědem v době, kdy jsem s ním rok jezdil. On má takovou metodu, že napíše tři věci denně a potom vyhazuje. Jenomže já mám trošku strach, že někdy nevyhodí, co by měl. Můj způsob je v tom, že to vyhazuju už v hlavě. Až když mám pocit, že to je vyloženě bomba, tak na tom dělám.

Jakou část toho máš v hlavě, když sedáš k papíru?

To je dost různé. Většinou je to slogan nebo nápad.

Začínáš od textového sloganu, ke kterému vymyslíš melodii, nebo tě napadne melodie a ta je v tvé hlavě tak dlouho, dokud se neobalí sloganem?

Většinou je to od textu. Jak říká Janáček, řeč má svoji melodii. Tím se s ním nechci srovnávat, ale text mi třebas melodii přinese. Pravda je, že některé písničky jsem psal na melodii. Většinou je ale pro mne jednodušší vymyslet melodii než text. Tím neříkám, že nemusí být ta melodie nějak napadnutá, to musí, ale ony se v ní některé věci opakují, ta forma je prostě víc daná.

Kromě písniček, které člověk udělá a stojí si za nimi, jsou i takové, které už by třeba nehrál, ale obecenstvo je chce. Ve tvém případě třeba Hejkal. Každý, kdo trávil Porty na Lochotíně se těšil, že si zařve Hej. Nevadilo ti to už?

Proč se ptáš, když víš, že vadilo.

Já to nevím, já jen vím, žes to říkal. Ale nevím, jestli to byl vnitřní pocit, nebo ses jen tak didakticky tvářil.

Abych řekl, že se mi ta písnička nelíbí, to nemůžu říct. Ona není špatná. Je zpívatelná, ale já už nejsem taková juchavá povaha, jako jsem byl, když jsem ji psal, jsem už seriozní mírně rozhněvaný muž lehce středního věku a už mi vnitřně nepatří.

Seriozní muž? Vždycky, když se sejdeme, tak máš nějaké nové vtipy.

Vtipy, to je obrana před světem. Obzvlášť, když je takovéhle smutné počasí. Hele, co se stane, když spadne ODéeSák do vody?

Nevím.

Vyplavou nejdřív špinavý peníze a potom čistej komunista.

Tím jsi mne trošku vykolejil na trase, na které jsem se chtěl dobrat toho, jaký jsi uvnitř. Jsi pesimista nebo optimista?

Pesimista to nemám rád. Poučený optimista.

V písničkách, které jsi dělal kdysi byl protest. Ekologický akcent, politický... Teď mi to připadá, že už neprotestuješ.

Já už mám pocit, že o tom písničky nejsou. Jistě, když na to přijde řeč, můžeš říct nějaké obecně platné názory, ale písničky nejsou na světě v první řadě pro tohle. Ty jsou především proto, aby lidem dělaly radost. A možná tím kousek po kousku měníš k lepšímu svět kolem sebe.

Na tu třetí desku sis od druhé počkal deset let. To je možná trochu, jako když je příliš velký věkový rozdíl mezi sourozenci. Rodič už zapomene, jak to bylo před tím a má dalšího jedináčka. měl jsi nervozitu z toho, jak lidé novou desku vezmu?

Nervozitu jsem měl, než se začalo točit. Měl jsem pocit, že ten materiál je snad celkem dobrý, ale že si ho nedovedu představit pro kapelu. A pro kapelu jsem ho chtěl udělat. Až pak, když na tom Viktorin začal dělat, když vznikly základy a začaly se nahrávat další nástroje, tak jsem cítil, že se z toho ta hudba vyloupla, a že to na desku bude. A pak jsem zažil ještě jeden hrozný pocit, před křtem v pražské Lucerně. To začínalo o půl osmé a znáš Pražáky. Ti jsou zvyklí, když to o půl začíná, přijít za tři minuty půl. Takže bylo čtvrt pryč, sál byl skoro prázdný, televizní režisér obcházel lidi a přesvědčoval je, aby si šli sednout dopředu, aby měl koho snímat, a já seděl v zákulisí a vedl takové ty naštvané řeči proti sobě: Tos to dopracoval. Nedvědi, takoví nýmandi, prodají sedmdesát tisíc lístků a ty slušně nenaplníš Lucernu. Pak najednou jako když přijede zvláštní vlak, lidi přišli a bylo to dobré. Ale ty minuty před tím, to byl fakt děs.

Je pro tebe v současné době vystupování spíš radost nebo spíš obživa?

Já se snažím, aby to byla radostná obživa. Pokud to člověk bere jen jako radost, je v něm míň zodpovědnosti, proto se snažím, aby tam to řemeslo bylo. Někdy, z času na čas, když se s publikem nepotkám, je v tom jen to řemeslo a radost to není. Naštěstí to není často.

Pokud mohu soudit, tvé publikum je širokospektrální.

Od kolébky ke hrobu. Na mě chodí celé rodiny. Teď už bohužel míň, protože pokud stojí vstupenka sedmdesát korun, tak taková rodinná výprava vleze dost do peněz.

Než tvá nová deska vyšla, všichni filosofovali, jaká bude. Ty jsi nás dost překvapil tím, že žánrově ten odstup dvanácti let od první a deseti do druhé desky není příliš patrný.

Já říkám, že je to tím, že není pravda, že třetí deska vyšla pozdě. Že chyba byla v tom, že druhá byla tak brzo. U té druhé - Větru, jsem si dělal aranže kompletně sám. U první a třetí ne, proto mají spolu možná víc společného. Ta druhá deska byla víc o mně, první a třetí je taky o muzikantech.

Ta druhá deska měla moc hezký obal - tvůj portrét od pana Zábranského. Připadalo mi, že tě vystihl nejen vzhledově, ale i jaksi dovnitř. Máš originál toho obrázku?

To je mo je životní trauma. Když mě namaluje takový mistr jako pan Zábranský, tak si to nechám ukrást! Co pak můžu chtít od života? Když se dělal ten obal tak v tiskárně v Červeném Kostelci chtěli originál k náhledu kvůli barvám. A už se mi nevrátil. Asi ho má někdo v Červeném Kostelci.

Pojďme teď k další věci, která je o tobě známá. Jsi členem trampské osady. Jak se jmenujete, jaký máte totem a jakého šerifa?

Ano, jsme chatová trampská Osada vycházejícího slunce. Jak chceš, abych ti popsal totem? Je na něm hroch, sekera a spousta dalších věcí. Máme šerifa, místošerifa, osadní výbor, děláme každý rok potlachy. když bylo osadě padesát, to jsem v ní ještě nebyl, postavili osadní salón. To je taková bouda, která má jen tři stěny, je otevřená k placu a ohništi, takže může sloužit jako pódium, ale je víceúčelová. Třeba když prší, tak se tam výborně pije pivo, protože je vidět do přírody. Na běžné potlachy se tam slejzá tak 400-500 lidí, nějak se to asi dozvědí, ale když jsou takové nějaké výroční slavné potlachy, to si netroufnu odhadnout, kolik těch lidí tam je. Žádná velká radost z toho není, protože po nich pak uklízíme celou osadu.

Nevadí, že v té osadě je moc muzikantů? Ty, Dvořáček, kluci z Lokálky...?

Naopak. Muzikanti jsou přece většinou ti nejlepší lidi, tos už mohl poznat.

Ale nejste kohouty na jednom smetišti? Nezávidíte si, nechcete se navzájem štengrovat?

Na té osadě to není ani o muzice ani o penězích. Ale závidíme si. Někdy. Když jsme s Dvořáčkem vychytali na jezírkách hrozně moc ryb, tak Straka ve své závisti došel tak daleko, že nás šel bonznout na Rybářský svaz, že jsme chytali přes limit.

A tím jsme u rybaření. Co to pro tebe znamená?

Teď už to není taková tragedie, ale byly časy, kdy mě Eva na chatě neznala. Ráno jsem vstal, a šel jsem rybařit. Šel jsem se zašít k vodě.

A potkávaly tě tam hudební myšlenky?

To je naprosto špatná představa. Samozřejmě jsem tam s tím šel, že mne tam něco napadne. Poprvé, podruhé. Ale to nejde. Tam prostě sedíš a ten mozek ti teče po vodě. Očima visíš na splávku nebo na tom policajtovi a jediná myšlenka, kterou máš, je jestli se to pohnulo kvůli rybě nebo jen vodou. Vrátíš se do prvobytně pospolné společnosti, do loveckého tranzu, odcházíš totálně vydrancovaný, poštípaný od komárů, někdy taky mokrý. Ale hlavu si vyprázníš, to jo.

A tvůj vztah k chycené rybě?

To se postupem času mění. Nejdřív je to takový ten prvobytně pospolný pocit, že nasytíš rodinu a k tomu pocit z vítězství, pak už jen pocit z vítězství, když se to podaří, a vrcholem je asi podívat se na ni a pustit ji. Nechat si jednu, dvě. Chytat je jen proto, abys s nimi změřil síly, jen jako hru, pro radost, žes ji přečůral, rybu jednu.

Když se pak vrátíš od ryb k lidem, máš pocit, že i v jednání s lidmi jsou takové prvobytně pospolné zbytky? Ta radost, žes někoho přečůral?

Já myslím, že mezi provobytně pospolným lidem takový pocit nebyl. Že ti, pokud chtěli přežít, museli držet pohromadě.

Podobně musela držet pohromadě folková muzika ještě v osmdesátých letech. Ale teď, když se tím dají vydělat slušné peníze, možná se přečůrává.

Nevím. Já osobně takový pocit snad ani nemám. Samozřejmě, člověk takové ty uštěpačnosti kolem sebe slyší, takové to špičkování, ale to je normální. Ale možná jsem naivní. Mně spíš jde o takové věci, jako klany lidí, kteří se vzájemně prosazují v televizi a podobně. Tak naivní zas nejsem, abych si neuvědomil ten fakt, že televize je mocné médium, a když v ní jsi, máš prostě víc koncertů, prodáš víc desek. To je taky asi jediný důvod, proč tam občas jdu. Většinou tam totiž vypadám jako blbec, nejsem prostě mediální typ. Ona ti totiž ta televize něco přidá, ale na druhé straně tě o něco obere. A tahle muzika je především o kontaktu s lidmi. Já netvrdím, že mezi námi nikdy k jistým konfliktům nedošlo, ale teď je považuji za celkem zbytečné. Naopak si myslím, že doba přeje tomu, aby nebyly. Žijeme v prostředí, kde každý mohl dokázat, co v něm je, a prodat to.

Když si představíš, jak bude tvá kariéra pokračovat dál, co před sebou vidíš?

Teď bych měl deset let hodně hrát a vydávat desky, abych měl pak slušný důchod.

Při četnosti tvých nosičů: vydávat desky nebo desku?

Desky. Já mám exkluzivní smlouvu, která mne zavazuje v příštích pěti letech vydat dva nosiče. Ale ona to není až taková hrůza, jak to vypadá. Jedna deska bude živá, tam budou písničky, které se k tomu hodí a ta třetí bude buď nová, nebo takové nějaké The Best of.

Nezmáhá tě to hraní, ježdění, šňůry a tak?

Naopak, někdy mne to i posiluje. Samozřejmě, když skončím koncert, jsem utahaný. Je to vypětí už proto, že nemám žádný pevný program. Vždycky se řídím tím, jaká je odezva v sále. Chci, aby to bylo pokaždé trochu jiné, nevím přesně, co a o čem budu říkat, i když jistě mám jakési pevné záchytné body. Když dohraju, jsem dost unavený, ale na druhé straně jsou koncerty, kde jsem šel na pódium v takovém nepříliš dobrém stavu, takový ten pocit typu začínající chřipka, a pak jsem slezl z pódia bylo mi dobře. Je po koncertu - to kdysi znamenalo absolvovat ještě jeden delší v soukromí. To už dávno neplatí. Paňáka si dám, to jo, ale takové ty situace, kdy se šlo s kamarády někam a radost až do rána, pak ses probudil, krhavý oči, přemýšlel jsi v kterém jsi městě a posteli, to už ne. Teď jdu prostě na hotel spát.

Dohráváš si koncert v hlavě?

Když byl nějaký průser tak ano. Když byl koncert dobrý, tak ne. I když je to možná chyba, protože ty nějkrásnější vtipy se podaří přímo na place, takže by stálo za to je zaznamenat. Jenže já si myslím, že opakováním by ztratily půvab.

Dobře, ráno se vzbudíš a co?

Beru si s sebou většinou knížku. Já jsem takový spíš pecivál. Žádné courání po městě.

Jak dlouho musíš být před koncertem na místě, aby ses uvolnil, aklimatizoval?

Hodinu. Ale to je až otázka posledních let. Před tím jsem často dojížděl pět minut před začátkem. Teď hrajeme na techniku místních zvukařů, takže si musím udělat zkoušku. Můžu říct, že teď už je úroveň těch zvukařů vpodstatě skoro všude dobrá.

Když jdeš na pódium, kolik písniček máš předem nalajnovaných, než se začneš orientovat podle diváků.

Já se tomu snažím vyhnout, to svádí ke stereotypu a navíc člověk ty ostatní písničky zapomíná. Mám na papíře čtyřicet písniček, které jsou na hlášence Ose a z nich si vybírám.

Začínáš vždycky stejně?

Teď asi rok hraji na začátku normálního koncertu Mírně rozhněvaného muže. Před tím jsem asi rok začínal Pořekadly. Pak už se to liší.

Podle Mírně rozhněvaného muže v lehce středních letech jsi chtěl pojmenovat svou poslední desku. Přiznám se, že když jsem si tu desku pouštěl, měl jsem pocit, že to je jedna z těch tvých osobnějších věcí. Tedy dost klíčová záležitost.

Ano, tam si vyříkávám některé věci se sebou i s jinými. Třeba Jirka Černý jí dost vytýká, že je prvoplánová, ale já jsem mu to vysvětloval. Tady nejde o umění, tady jde o účetnictví. Člověk sám se sebou asi vždycky účtuje v prvním plánu, protože ví, že se nechce oblafnout. A taky je o lidech, kteří utřeli mou druhou desku někdy až moc nevybíravě. I když to je v ní dost skrytě. Je to přes devět let stará písnička.

Máš nějakou představu, že už začínáš střádat nové věci na novou desku? Vždyť nejnovější z toho, co vyšlo na Pískovišti, je tři roky staré.

Nové věci nemám. Za tři roky jsem nenapsal nic, co by stálo za zaznamenání.

Ty jsi ale člověk, který vždy střídal období psavá a nepsavá. Takže asi setrváváš v klidu a čekáš, až to na tebe přijde?

Jó, jednou to třeba přijde a napíšu čtyři věci najednou.

Jak si to vysvětluješ?

Já si myslím, že člověk je jako houba. Musíš potkat něco, co nasaješ. Třeba si přečteš knížku, někam jedeš, něco vidíš v televizi, někoho potkáš.

Dovedl by s is představit, že přitlačen časem si sedneš na zadek a bez jakéhokoliv prvotního impulsu začneš psát na bílý papír, a neskončíš, dokud není písnička hotová?

Ano, už jsem to jednou i udělal nad melodií Věry Martinové. A i když to nebylo nevím jak geniální dílo, byla to myslím slušná, zpívatelná písnička. Pod polštář.

Troufneš si říci, jestli ta období, kdy jsi psal, byla spíš šťastná nebo nešťastná v tvém životě?

Taková spíš naštvaná. Možná proto už jsem tři roky nic nenapsal, že žiju šťastně.

Z celého r ozhovoru několikrát vyplynulo, že jsi se svou ženou opravdu šťasten. Znamená to, že je i u tebe prvním kritikem tvých nových věcí.

Vlastně ani ne. Já to tajím, dokud to není hotovo, a pak to vyzkouším na lidech na koncertě. Jsou kolegové, kteří své ženě nebo kamarádům hrají i kousky písniček, chtějí se pochlubit, znát názor. Já čekám, až je to hotové. Jinak nejlepší je přečíst si text druhý den ráno na záchodě. Tam si to tak nějak rozebereš s chladnou hlavou a když zjistíš, že to není ono, tak víš kam s tím a nemáš to daleko.


Rozhovor vyšel v kratší verzi v Hitboxu 1/97, celá verze by se mohla objevit v připravovaném zpěvníku Písně Wabiho Daňka od A do Ž.
Jiří moravský Brabec

Copyright (c) 1999 - 2003 Wabiho podpůrný tým support@wabi.cz
Všechna práva vyhrazena. All rights reserved.